Stejně jako všechny mé předchozí pobyty v zahraničí, i studium v Lincolnu začalo mnohem dříve než 22. srpna 2011, kdy oficiálně začal americký školní rok. První reálná představa, že bych mohla studovat v Americe a vylepšit si nejen angličtinu, ale i orientaci v marketingové praxi mě napadla v únoru 2011. Představovala jsem si široké možnosti, které se přede mnou otevírají a rozhodovala se v mysli mezi vyhlášeným Stanfordem a univerzitou v Lincolnu. Výjimečné podmínky pro české studenty díky Paul Robitschekovu stipendiu v Lincolnu zastínily veškeré přednosti Stanfordu, a já už neváhala a přihlásila se o stipendium. Ani jsem si neuvědomovala jeho prestiž ani konkurenci, která je mezi českými studenty každoročně velice vysoká.
Se stejnou lehkostí a odevzdaností, která mě v životě provází, jsem čekala na výsledky dvou kol přijímacího řízení a již v dubnu se mohla začít těšit na velké americké dobrodružství. Všichni bývalí stipendisté o roce v Nebrasce hovořili jako o svém nejlepším roce v životě, já jsem s hodnocením nechtěla předbíhat, a tak jej píši až nyní s odstupem času.
Stejně jako kdysi do Německa jsem do Lincolnu odjížděla plná předsevzetí a plánů, jak následující rok využít. Tehdy jsem si ale nedokázala představit ani zlomek toho, co na mě v Lincolnu čekalo. První rozdíl od mých německých studií se ukázal hned při odletu s ČR, kdy jsme se na letišti sešli s ostatními nadšenými stipendisty. Celý pobyt byl pak protkán společenstvím s lidmi, nebyla jsem jen „já a mé plány“, ale „my a náš pobyt“. Byla jsem součástí něčeho většího než jen středem vlastní pozornosti. Byla jsem jedna ze šesti vybraných studentů a zhruba 50 absolventů programu. Byla jsem spolubydlící na kolejích, byla jsem sopránem v kostelním sboru, byla jsem přítelkyně lidem, které mi Bůh poslal do cesty.
Postupem času se přede mnou otevíraly další a další možnosti a já skvělých příležitostí náležitě využívala. Stala jsem se součástí studentského klubu PRSSA (Public Relations Student Society of America), díky němuž jsem se dostala do míst, kam bych se sama nikdy nepodívala, a setkala se s lidmi, co nesmírně obohatili můj život. Díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že svůj život nejvíce prožívám ve společenství s ostatními. Jsem více sama sebou, když se otevírám realitě kolem sebe a s otevřeným srdcem říkám „ano“ příležitostem, lidem, povinnostem. Veškerá radost ze společenství ale začínala ráno v 7 hodin, kdy jsem si v klidu svého pokoje našla půl hodiny na rozjímavou modlitbu. Zdánlivě sama jsem ve svém pokoji trávila celkem hodně času, zatímco si ostatní stipendisté a kamarádi vychutnávali dlouhé snídaně či večeře v jídelně. Brzy si všimli, že trávím čas trochu odlišně než oni, nechodím s nimi do barů, a přesto vypadám stále tak spokojeně až šťastně. Občas došlo mezi čtyřma očima na toto téma a já neváhala mluvit o svém vztahu s Bohem. Většina kamarádů tento fakt přijala a sem tam se zvídavě ptala na důvody mé víry. K nim jsem si pak neplánovaně vytvořila hlubší pouto a oni za mnou mohli přijít kdykoli, když nechtěli nějaký problém řešit s deseti ostatními lidmi u jídelního stolu.
Hloubka přátelství se mi z této zkušenosti jeví ne jako množství času, které s lidmi prosedím nad hrnkem čaje nebo pěti talíři jídla. Měří se podle mě ochotou otevřít se hlubším otázkám a hledat to společné, co v každém z nás je… nechechtat se povrchním rozdílům či trapným zážitkům, nýbrž se upřímně zasmát, když se nám či druhým něco povede a máme radost… přát druhým jen to nejlepší z dlouhodobého hlediska.
Již od začátku svého pobytu jsem vyhledávala společenství věřících lidí, a tak jsem se kromě pravidelných mší zúčastnila i několika duchovních cvičení. Na první jsem se vydala k místním školním sestrám Ježíše Krista Krále, protože mě tam doslova volal jejich plakát, na kterém stálo: „Vy však hledejte jeho království…(a to ostatní vám bude přidáno).“ Tento verš patří již dlouhou dobu k mým oblíbeným, je to dokonce heslo, kterým se chci stále řídit, protože již vím, že funguje. A už také vím, proč jsem na této obnově neměla chybět. Setkala jsem se na ní kromě sester též s jejich knězem, Msgr. Pleskačem, se kterým mě nyní spojuje hluboké pouto přátelství. Msgr. Pleskač je mi blízký nejen kvůli jeho českým kořenům, ke kterým se podobně jako většina Nebrasčanů hrdě hlásí, nýbrž také svou touhou přibližovat druhým osobu Krista v jeho lidské podobě. Když se dozvěděl, že jsem z Comunione e Liberazione, už ho nic nemohlo zadržet, aby v něm nevzrostla touha poznat více toto společenství, o kterém již slyšel, a přivést ho i sem do Lincolnu. Od té doby jsme se pravidelně setkávali při pátečním obědu v místní restauraci a já jsem mu přibližovala charisma hnutí. Pomohla mi i Rachel z vedlejšího města, která setkávání CL v Omaze začala před necelými 2 lety. Sešly jsme se i se skupinou zodpovědných z diecéze, kterým jsme hnutí společně představily. Následně jsem se setkala s biskupem Bruskewitzem a lincolnskou evangelizační komisí a bylo rozhodnuto, že je CL v této nejkonzervativnější americké diecézi srdečně vítáno.
Školy komunity začaly poté, co jsem se vrátila z měsíčního pobytu v New Yorku, kde jsem Vánoce strávila u Sester Života (Sisters of Life). Sestry mě v mém rozhodnutí sloužit církvi prostřednictvím CL velice podporovaly a ujišťovaly mne o svých modlitbách. Jejich zakladatel, kardinál O’Connor, kdysi do New Yorku CL dokoce přivedl, a některé sestry též navštěvují akce hnutí. Například se společně se mnou zúčastnily setkání New York Encounter, což je obdoba Meetingu pro přátelství mezi národy v Rimini.
Pravidelná setkání v Lincolnu byla ze začátku poměrně náročná na přípravu, protože jsem si sama musela uvědomit, co je ve čteném textu důležité. Nejdříve jsem lidem však musela přiblížit hnutí obecně. Hlavně mladé lidi zasáhlo, že se učíme „vidět krásu, která je kolem nás, a tak prohlubovat naše přátelství s Bohem.“ Na pár prvních setkáních byl i česky mluvící skoro devadesátiletý kněz Msgr. Hain, který doslova kypí nadšením z textů L. Giussaniho. Zároveň si ale povzdychl, že neznal tyto knihy již dříve – v těch letech, kdy se studentům filozofie snažil přiblížit to, co Giussani vyjadřuje tak jasně a bravurně.
Postupně jsme se při našich setkáních ustálili na skupině okolo 8 lidí všech věkových kategorií a zájmů. Bylo krásné vidět, jak přátelství mezi námi rostlo a otevíralo se pro druhé. Čas utíkal, přišel květen a s ním i můj odjezd zpět domů. Mezi mými novými přáteli se našla osoba, která se ujala vedení škol komunity, a tak bude CL v Lincolnu pokračovat. Jako plod CL v Lincolnu se bude každoročně pořádat ve spolupráci se studentským kostelem velkopáteční Křížová cesta na kampusu, a tak bude tradice CL pronikat do míst, kde se studenti každodenně pohybují.
Během studia v USA jsem si také uvědomila, co mě v budoucnu bude bavit a čím bych se chtěla zabývat. Oblasti Public Relations, vizuální komunikace a neziskového sektoru mě nesmírně lákají a motivují být aktivní na rozhraní všech těchto oborů. Díky PRSSA jsem získala do života skvělou mentorku z oblasti PR, Vi Schroeder, která se postupem času stala spíše součástí mé rodiny než profesionální rádkyní. Vi a její manžel Peter mě čím dál více zasvěťovali do nejrůznějších neziskových aktivit, kterým se věnují a které podporují. Otevřeli mi oči, abych viděla potřeby druhých a motivovala se projekty lidí, kteří se rozhodli jim pomoci.
Dnes díky tomu kolem sebe vidím nejen nesčetné příležitosti, kterých bych chtěla využít, ale i bídu druhých, kterou bych se ráda pokusila vlastním přičiněním zmírnit. Vím už ale také, že sama nic nezmůžu a že ve společenství pracuji nejefektivněji a nezapomínám na to, co je důležité. Toužím se proto obklopit lidmi, kteří mají podobně otevřené srdce dobrým myšlenkám a nápadům, a věřím, že společně uskutečníme projekty, které svým zaměřením změní svět kolem nás k lepšímu… a pak předsevzetí „pošli to dál“ nejen dojde svého naplnění, ale okruh lidí dobré vůle a činů se opět rozšíří.
