Smutny den

Dnesni den zacal velmi smutne. Dozvedela jsem se, ze predevcirem v Nikaraguy zahynuli tri ucitele z Mendelovy univerzity. Jeden z nich, Tomas Kotrba, mi v cervnu hodne pomahal s napsanim zameru diplomove prace a kdysi me ucil Manazerskou etiketu.

Je hrozne smutne, ze tragicky spolu s dalsimi dvema uciteli zahynul pri dopravni nehode. Projekt v Nikaraguy, ktery letos zacal a predchazely mu velke pripravy, ted pro mnohe znamena obrovskou ztratu. Zvlaste kdyz na nej byli vybrani velice nadani a schopni ucastnici. Nezbyva nez se modlit za pozustale, aby tuto obrovskou a necekanou ztratu dokazali prekonat.

Co se vse nedozvim na Bible studies

Kazde utery vecer se tady v lobby schazime s kamaradkami na tzv. Bible studies. Jde spis o typicke "spolčo", na kterem si cteme z Bible, ale taky se bavime o ruznych tematech.

Krom toho se tu ale dozvidam celkem uzitecne informace... napr. co vse se da zvladnout mezi hodinami.
Tak napr. jedna kamaradka zvlada jezdit na kole a u toho se modlit ruzenec - diky modernim aplikacim do iPhonu:

Jina kamaradka zase dokazala zaslapnout veverku. Sla si po kampusu, divala se do mobilu a najednou to bylo. Veverky jsou tu tak trochu mimo... porad jen neco ji a uz ani neutikaji.

Tak takto si tu rozsiruji obzory.

Mentoring

Dnesni den byl obzvlaste krasny a plny radostnych udalosti. Jednou takovou bylo kupodivu prvni setkani s mou mentorkou v oblasti PR. Cely akademicky rok se budu schazet s Viann, postarsi pani, ktera uz by mela byt v duchodu, ale protoze je doslova nepostradatelna, tak stale jeste pracuje pro centrum absolventu UNL.

Je to velmi mila pani se spoustou zkusenosti, ktere se mi bude snazit behem nasich setkani predat. Take zorganizuje spoustu dalsich setkani s uspesnymi lidmi, ktere budu moci stinovat apod. Uz ted se tesim. Pry me taky nekdy vezme nekam na vylet, do restaurace na veceri i s dekanem Alanem, ktery je nasim spolecnym pritelem.

Z dnesniho setkani mam jeste ted radost. Dozvim se spoustu praktickych veci, uvidim manazery v akci, nahlednu do zakulisi event planningu. Proste skvele. Dokonce jsme museli vyplnit smlouvu, ze se sejdeme minimalne 6x za rok. Obe jsme se ale shodly na tom, ze to bude mnohem casteji. Poznam pry i jeji rodinu. Jedna z jejich dcer pry minuly rok zpivala nejakou ceskou operni arii pri vyznamne udalosti, ktere se zucastnilo 7 reprezentantu CR. Tak to bude urcite taky zajimave.

A pokracovani priste.. nebo vlastne za rok, kdy budete moci sami posoudit, kolik jsem se toho tady naucila.

Prezila jsem!!

Tak jsem se uz opet aklimatizovala po krasnem vikendu. Byla to nedherna, az brala dech. Tak snad jen par vymluvnych obrazku:

Leave No Trace Ethics

Nazev tohoto prispevku skoro pripomina nejakou detektivku nebo prinejmensim skautskou bojovku. Neco jako beze stopy...

"Nezanechat zadnou stopu" je jednim z hlavnich pravidel, kterymi se mame ridit na nasi vodacke vyprave k Niobrara river. Uz za pul hodiny bych se mela hlasit u velkeho Forda F150, ktery nas po asi sestihodinove ceste mistnimi kukuricnymi poli zavede do vytouzeneho cile. Melo by tam byt krasne. Jen reka, nasich 5 kanoi, ktere si povezeme, a nejaky kajak, taky prirodni rezervace se spoustou divoke zvere. Hlavne se pry nemame priblizovat k hnizdum ptaku, protoze se z nich v tu chvili stavaji nebezpecni teroriste okoli.

S sebou hlavne lahve na vodu, abychom pry meli co pit. V kempech zadna tekouci voda krome reky nebude.
Taky mame pocitat s kadibudkami a jinak prazdnymi loukami, ktere se nam stanou na vikend celkem levnou ubytovnou.
S cizi holkou v cizim spacaku.. tak by se dala charakterizovat situace, ktera me uz dnes vecer ceka. Jeste chybu dodat "a cizim stanu".

Uz se moc tesim, hlavne kdyz je ted celkem pekne. Podle vseho tu mame 17 stupnu, tak snad tam bude taky hezky.

Tak mi drzte palce, at mi nejaky jelen nebo divocak neskoci do lodi a neutopi me.

Lekce cestiny

Je tomu presne tak, jak jsem si cetla o Nebrasce na internetu: kazdy paty Nebrascan ma ceske predky.
Tato skutecnost neni pouhym statistickym udajem, ale opravdu zijici skutecnosti. Spousta lidi, co tu potkavam, zna nebo ma rada treba i uplne zapadle ceske vesnice, odkud kdysi pochazel jejich prapradedecek. Napr. ucetni kostela, do ktereho chodim, ma predky z Roznova pod Radhostem, nas koordinator Alan Cerveny zase nekde v zapadle vesnici zapadne od Prahy.
Na patre mam kamaradku Samanthu, ktera se ted prvnim rokem uci cestinu jako svuj hlavni obor na vysoke. Obcas se spolu ucime - pomaham ji s vyslovnosti. Vcera jsem ji zkousela ze slovicek, hlavne pridavnych jmen, ktera uz musi znat. Kdyz jsem pak otocila list na cviceni, ktere mela za domaci ulohu udelat, musela jsem se rozesmat. Mela pospojovat pridavna a podstatna jmena, a muj zrak sklouzl rovnou ke spojeni: tepla zena. Kdyz jsem ji vysvetlila, jaky vyznam to v cestine ma, tak jsme chvilku umiraly smichy. Kazdopadne kdyz jsem pak chtela najit lepsi spojeni, byla jsem celkem v koncich. V nabidce byla jen slova typu "pan, Anglican, ucitelka" apod, takze jsem si rikala, ze asi vybrala celkem dobre. Nakonec jsme mezi slovy nasli i "mesto", a ackoli to taky neni nejlepsi, snad to zni prece trochu lip.
To jsou teda ucebnice... ach ta uroven. A nemyslete si, ze to jsou nejake novodobe antidiskriminacni ucebni pomucky - jsou to pracovni listy z doby komunistu.

Podobne tu cestina vyvolava udiv, kdyz se mezi sebou s ostatnima Roubickama bavime a rikame casto "fakt, jo?" Vlastne jsem si ani sama neuvedomila, co vsechno pod timto slovem mohou mistni kamaradi slyset. Doslo mi to az dnes, kdyz jsme se spolecne bavili u vecere a Brianna Tichy se zacala potutelne a spokojene usmivat, ze uz vi, co myslime tim: fakt, jo?

Opet ruda jidelna

Pomalu tu konci sobota, ktera byla opet dnem ve znameni fotbalu, stejne jako v minulych tydnech.
Cele mesto se tu obleklo do cervenych tricek a opet vyrazilo na stadion, pekne sporadane, hodne dopredu, aby se stihli i sedmdesatilete babicky bez stresu posadit.
Nekteri si jeste nezapomneli pronajmout polstry s operatky na lavicky a uz se vydavali do vysin tribun.
Smutni studenti, na ktere nevysli listky, spolecne zamirili do kina, kde celou sportovni udalost tydne napjate sledovali.

Dnes jsem byla moc rada, ze jsem se teto akce nemusela zucastnit, protoze cely den mrholilo a byla celkem zima. Stacilo mi divat se z okna a obcas si ho pootevrit a uz jsem i pomalu slysela, jak si jaky tym vede (stadion mam skoro za rohem).

Nespornou vyhodou footbalovych huskers sobot je, ze tu mam jeste vetsi klid nez normalne...kdyz necham zavrene vynorne tesnici okno. A tak jsem se treba napriklad dnes mohla nerusene soustredit na poslech prijemnych hlasu expertu, kteri se me prostrednictvim online kurzu snazi naucit pouzivat designersky software. Presto bylo vrcholem meho celodenniho snazeni "pouhe" vytvoreni odstinu zelene a cervene, ktere jsem prevzala z barev meho dnesniho obeda (doslova...hezky jsem si vyfotila cherry rajcatka a salat a prvni krok jsem mela). Snad timto tempem nebudu pokracovat i nadale, protoze to bych zaverecne projekty neodevzdala ani o pristich Vanocich.

Networking aneb zapletani se do siti

Velice neprofesionalni statistika, kterou si v duchu vedu, mi rika, ze jestli budu pokracovat v trendu, ktery se u mne utvoril v poslednich dvou tydnech, tak budu do konce roku zapletena snad do stovek ruznych socialnich siti... zatim mam to stesti, ze tech velice popularnich a k zivotu v Americe nezbytnych siti jeste tolik neni.

Tak jsem si napriklad pred chvilkou musela zridit twitter ucet, abych splnila vsechny predpoklady, ktere se tu ode mne ocekavaji. V priprave jedne kampane tu musim "tweetovat" nejruznejsi lidi apod. Nekdy jsem tedy okolnostmi doslova a do pismene donucena se zapojovat do vsudypritomnych socialnich siti, jindy se jedna o me svobodne rozhodnuti.. napr. CouchSurfing.

Jinak je velice zajimave se ucastnit skolnich debat, ze kterych zjistuji, ze nejdulezitejsi "organizaci" v zivotech mych spoluzaku je telefonni operator (v nabidce byla napr. rodina apod.), bez ktereho si vubec nedovedou predstavit, ze by dokazali fungovat. Kdyz jsem jim pak prozradila, ze jsem tu asi 3 tydny zila temer bez pristupu na internet a navic to pro me nebylo nic nesnesitelneho, nevericne se vyptavali, jak jsem to mohla vydrzet...

Nocni blesky

Vcera jsem se akorat vratila z "vecerni" mse a nasledneho popijeni nealko pinakolady a dalsich drinku a sla hned spat, protoze uz byla skoro pulnoc. Sotva jsem zalehla a chtela si nechat neco hezkeho zdat, zacaly kolem me slehat blesky a ja si rikala, ze ma spolubydlici Narumi cekala, az usnu, aby si me mohla tajne vyfotit :O)

Po par blescich se ale ke vsemu pridaly hlasite sireny, ktere jsou umisteny nad mou hlavou... tak to uz jsem si prestavala myslet, ze jsem tercem Narumina hledacku, po chvilce vyskocila z postele a uslysela vyzvu: "Fire in the building... leave the building..." Zkratka pry horelo a vsichni obyvatele Selecku (je nas tu tak +-500) museli tesne pred pulnoci vyklidit budovu.

Stacila jsem si oblect misto kratasoveho pyzama teplaky a vzit zimni bundu, protoze tu uz je pekna zima, kartu od pokoje a taky Narumi, ktera moc netusila, co se deje. Vsichni meli namireno do protitornadoveho krytu, ktery je umisten v suterenu... Pred nekolika dny totiz bylo cviceni na tornada, o kterem jsem ale nemela tuseni... a tak to meli vse pekne secvicene a sporadane sli dolu. Vtom ale zacala volat jedna holka, ktera nas tu ma castecne na starosti, at nechodime dolu, ale na louku pres ulici. Bohuzel venku poprchavalo, tak se nam tam moc nechtelo. Ale museli jsme.

Za chvilku jsem potkala Ludka, ktery mel budnu, batoh na zadech a usmev na rtech... Delala jsem si srandu, ze chtel urcite zachranit svuj super novy a skvely pocitac, kdyz ma batuzek.. a on ze jo. Pry se chystal odejit z pokoje jen tak, ale kdyz otevrel dvere na chodbu, bylo tam pry vsude zakoureno, tak se rychle vratil, sbalil svoji nejcennejsi movitost a sel. No kdyz jsem to slysela, celkem jsem se zhrozila, kdyz jsem si predstavovala, kolik usili jsem dala do shaneni veskere elektroniky apod., ktera by mi tam ted mela shoret.

Asi za dve minuty prijela dve obrovska hasicska auta, jedno male a taky jedno policejni. Pravy zasah uprostred noci se vsema svetylkama... sirenama...
Vsichni litovali, ze nechali fotaky na pokoji. Nekteri ale meli sve chytre telefony, tak preci jen nejake zachycene vzpominky budou.

Asi po pul hodine bylo po akci (hasici dukladne prohledali budovu, kde asi nehorelo, jen nekdo zakouril chodbu) a my jsme se mohli vratit do pokoju. Protoze uz ale bylo po pulnoci, nemohli jsme se vratit normalnima vchodama, ktere normalne pouzivame, ale jen jednim otevrenym, kde vetsinou sedava nejaky student a pousti nas jednotlive dovnitr. A tak jsem misto 20 metru musela ujit asi 200, nez jsem se propletla vsema chodbama a dosla konecne do sveho pokoje. Navic jsem ted cestu skoro nepoznala, protoze byly zavreny vsechny dvere, ktere byvaji jinak otevrene, a tak vse vypadalo uplne jinak.

Ani jsem si nemyslela, ze to tu bude opravdu plne zazitku... tentokrat nastesti s dobrym koncem.

Hi....hey....haj...hej...

Uz od sveho prijezdu pozoruji zajimavy ukaz, ktery nevim, jestli je nahoda nebo nepsane pravidlo, ktere jsem dosud neznala.
tak pekne od zacatku... protoze jsou tu vsichni moc pratelsti, co se tyce zdraveni a zdvorilostnich frazi, mam moznost tuto aktivitu behem dne intenzivne procvicovat.
Se svym energickym Hi! [haj] jsem pokazde znejistela, protoze mi vsichni Americani odpovidali Hey [hej]... pouzivam snad anglickou anglictinu nebo zastaralou verzi zdraveni? No nic.. ackoli jsem chtela svuj pozdrav zmenit a rikat taky Hey, nejak jsem si na to v pravou chvili nevzpomnela a rikala stale Hi.
Uz se mi ale vic nez tyden dari rikat Hey a vite co? ostatni mi odpovidaji Hi... tak si rikam, jestli je to nahoda nebo by se do prvnich lekci ucebnic mela pridat tato prakticka poucka o zdraveni.
Do ted je mi to zahadou a porad se chystam nekoho zeptat... ale jaksi opet zapominam. Tak treba to do priste zjistim...

Lk 12,31... motto pro tento rok, ktery zacal pred mesicem

Dnes jsou to presne 4 tydny, kdy jsem v Praze usinala se smisenymi pocity a plna ocekavani, co prinese nasledujici den. Mela jsem brzy vstavat, vzit svuj kufr a nasledovat ostatni, kteri v ten den rano mirili na letiste. Kufr to byl opravdu tezky a jeste k tomu jsem mela obrovskou krosnu plnou knizek, kterymi jsem mela rozsirit americke sbirky, a tak jsem jsem se v tomto ohledu mela na co tesit.

Obavy jsem mela jen ze schodu do metra a z metra, protoze tam casto nejsou jezdici schody, doufala jsem ale, ze se najde nejaky gentleman, ktery mi pomuze, kdyz uvidi, jak zapasim se svym cennym nakladem. A taky ze jo.

Druhy den rano jsem se na letisti poprve setkala se svymi novymi spolecniky, Janou, Anickou, Honzou, Jirkou a Ludkem, kteri se rozloucili se svymi rodinami, a pak uz jsme se spolecne vydali k letadlum. Let ubehl rychle, nad oceanem jsem sedela vedle jednoho pastora, ktery se me snazil presvedcit o tom, ze pokud nemluvim jazyky, tak nemam Ducha svateho. Byla to celkem zajimava konverzace, kazdopadne po dvou hodinach uz jsem zacala byt celkem unavena.

Brzy jsme pristali v Chicagu, kde jsme presedali do maleho letadylka, jak uz o tom psala Jana ve svem blogu. Na letisti jsem zpusobila male drama, kdyz jsem si v prirucnim zavazadle prevazela ostry svycarsky nuz, ktery bohuzel neprosel bezpecnostni kontrolou... ostatni me povazovali za nejuspesnejsi teroristku poslednich dob, kdyz jsem na palubu mezinarodniho letu i pres prisne nemecke kontroly propasovala takovou zbran.

Po priletu se nas hned ujali nasi druzi rodicove Alan s Larrym, kteri uz se na nas nesmirne tesili. Maji na starosti nas stipendijni program a my se tu diky nim muzeme citit celkem dulezite, protoze Alan je tu dekanem pro vyber uchazecu a Larry reditelem karierniho servisu, ktery tu ma docela dobrou uroven.

Cas tu strasne rychle utika, uz si ani skoro nevzpominam, co jsem tu vsechno za ten mesic prozila. Za sve dosavadni nejvetsi uspechy povazuji nakupy vseho druhu pres internet, protoze na ne jsem pred tim nebyla moc zvykla. Navic vam porad nekdo telefonuje a chce znat kontakty na me bankovni poradce apod. Proste zadny jednoduchy proces, aspon ne ze zacatku. Jeste horsi to ale bylo s nakupem mobilu. U nas trivialni vec, tady se ale musi projit slozitym, zrejme protiteroristickym procesem, ktery trva pekne dlouho. A kdyz navic prodavaci trva asi 10 minut vytukat jedno z 20 potrebnych kontrolnich kodu, muzete nakupem mobilu stravit skoro cele odpoledne.

Po zarizeni vsech nutnych formalit, po krevnich testech (jestli jim do Ameriky nahodou neprinasime nejakou zavaznou chorobu) a nakupu sesitu ve Walmartu jsem se konecne mohla trochu zastavit a podivat se na vse, co jsem tu uz zazila. A nebylo toho malo. Tak napriklad:

• Vecere u Alana doma, kde jsme se setkali i s dalsimi Cechy a lidmi, kteri nam tu chteji pomahat.
• Piknik s Rotary klubem, jehoz se zucastnil i starosta Lincolnu - ten nas zahranicni studenty ujistoval, ze se tu budeme citit skvele a ze kdybychom meli s cimkoli potize, tak se mame ohradit tim, at si ostatni davaji pozor, protoze zname starostu
• Odpoledne stravene americkym fotbalem... zpocatku zajimace nasat atmosferu, po prvni hodine uz jsme zacinali umirat nudou a po trech hodinach jsme byli doslova mrtvi a byli radi, ze uz to konci... ani kdyz nam treneri vysvetlili pravidla jsme nebyli schopni pochopit, o co v te hre jde
• Vylet do ZOO v Omaze... parada
• Chodim zpivat do sboru a kazdou nedeli zpivam pri msich
• Dnes jsem se poprve zucastnila Bible studies, kdy se schazime s par holkama a spolecne cteme z Bible (je to tu hodne popularni)
• Taky uz jsem soucasti PRSSA :O) ... at uz si pod tim predstavite cokoli... kazdopadne diky tomu pojedu za mesic na podzimni prazdniny na Floridu
• Casto chodim plavat, obcas do posilovny a na badminton... protoze tu je vse tak blizko!
• Taky uz jsem prihlasena na vodu, kdyz jsem letos tu Berounku nejak nezvladla. Za dva tydny vyrazime, tak doufam, ze bude vedro.

Je to spousta novych zazitku, o kterych bych tu mohla sepisovat romany, kazpodadne jsem rada, ze jsem vubec zacala neco psat.

Doufam, ze se mi ted bude darit psat sem casteji a strucneji, abyste byli vice v obraze.