$10,000 darovano, uff

Konec semestru je tady. Teoreticky se teprve kvapem blizi, ale prakticky do vsech predmetu uz je vetsina vseho udelana. Prave jsem se napr. vratila z prijemneho vecirku, na kterem  jsme slavnostne predali celkem $10,000 trem neziskovym organizacim. Jejich projekty nas zaujaly nejvice z celkovych 34 uchazejicich se o grant.

$2,500 ziskala organizace Casa for Lancaster County, ktera pomaha detem z detskych domovu rychleji se dostat do nahradni pece.
Dalsich $2,500 pujde na vytvoreni klubu (pod zastitou organizace The Arc of Lincoln) pro dospivajici s intelektualnimi a vyvojovymi vadami, napr. autismem, jenz jim pomuze pripravit se na prechod do pracovniho zivota.
Vubec nejvyssi grant ve vysi $5,000 pomuze sponzorovat kvalitni a setrne vyslechy sexualne zneuzivanych deti, ktere by jinak byly podrobeny dlouhym neprijemnym pozorovanim. Child Advocacy Center pomaha i ostatnim clenum rodin, ktere se staly obeti zneuzivani.

Bylo to opravdu tezke vybrat mezi vice nez 30 prospesnymi projekty ty, ktere podle nas nejvice splnovaly poslani nasi Project Impact Lincoln organizace.

Cela slavnost v obrazech:

Vse zacalo mym prichodem do Univerzity of Nebraska Foundation, kam jsem celych 1.4 mile dosla pesky na asi 10cm podpatcich.

Mistnost zatim zdobily jen kvetiny a dve misy s obcerstvenim...

Jedna ovocna...

A druha syrova.

Kdyz jsme naaranzovali stoly do spravnych pozic, udelali jsme si jeste spolecne foto nasi tridy:

Pak uz cela slavnost zacala, mela spad a brzy uz se vitezne organizace radovaly ze ziskanych financi:

Hezky jsme pripravili i certifikaty:

Mame pravo snit / We have the right to dream

Byla jsem prave na ceste do hodiny, kdyz jsem slysela obrovsky potlesk a nadseni rozlehajici se z jednoho z mnoha slavnostnich salu univerzity. Nakoukla jsem dovnitr a videla, ze sal je zaplneny cernosskymi spoluzaky, kteri stoji a nadsene opakuji slova postarsiho pana stojiciho na podiu.

Kratce pred tim, nez se toto vse odehralo jsem se setkala s Larrym, ktery mi rekl, ze tu dnes bude Jesse Jackson. Protoze jsem nejevila znamky toho, ze bych vedela, o koho se jedna, Larry mi povedel, ze je to takovy druhy Martin Luther King bojujici jiz nekolik desetileti za lidska prava, hlavne prava Afro-Americanu.

Byla jsem ted dost zvedava, co se bude v sale dit, a tak jsem se rozhodla udelat neco, co moc casto nedelam: proste nejit do hodiny, zustat a mit jedinecny zazitek. Tise jsem vklouzla do salu a sedla si do jedne z poslednich rad. A pak se postupne stupnovalo vasnive opakovani motivujicich slov Jesse Jacksona, ktery zakricel: I am somebody a ostatni opakovali unisono I am somebody... I have the right to dream...

Neco podobneho jsem jeste nezazila. Dokazu si ted zive predstavit, jak vypadala setkani vedena M.L.Kingem, ktery dokazal angazovat cele davy lidi.

Nejdulezitejsi sdeleni, ktera dnes Jesse Jackson smeroval k cernosskym studentum, jsou tato:

• Mam pravo snit. Nejsou tu pro me zadne limity, protoze Buh rozdeluje dary po celem meste.
• Jestli  jsem vzadu (jako hrac na fotbalovem hristi), nebudu se divat kolem, ale budu rychlejsi a dosahnu svych cilu.
• Nemam pravo delat mene, nez co je v mych silach (I do not have the right to do less than my best).

Po setkani se studenty nasledovala jeste prednaska pro verejnost, kdy jsem si uvedomila, jaky je rozdil mezi "delat zmenu a byt jeji soucasti" a "mluvit o zmene". Atmosfera ve velkem kulturnim centru byla zcela jina nez rano u studentu. Prevazovalo poslouchani, ktere uz me nezaujalo natolik, abych na prednasce zustala celou dobu. A tak jsem, ackoli se to moc neslusi, opustila sal uz po 20 minutach a dala prednost skypovani s rodnym Brnem.

Tady jeste na ukazku par fotek z prednasky s verejnosti:

• 
  

Krasna otazka

Sedela jsem si v klidu v pokoji u pocitace, kdyz zaklepala ma kamaradka a sousedka Xuan. Vedela jsem sice, ze tu ma pres prazdniny taky byt, ale byla tak potichu, jako vzdy, ze jsem si myslela, ze jsem tady na patre skoro sama.

Potrebovala pomoct s najitim materialu do skoly, tak jsme to rychle zvladly a bylo hotovo. Pak se zeptala, jestli mam jeste hodne domacich ukolu - ukazala jsem ji na knizku, co mam do tydne precist a napsat z ni esej, pak ale ukazala na jinou a rekla, ze tuto ctu nejradeji.

Je to kniha se jmenem "Chlapec, ktery se setkal s Jezisem", kterou napsala Immaculee a ktera ma oficialne vyjit az pozitri. Xuan, ackoli toho o krestanstvi moc nevi, protoze je z Ciny, rozpoznala jmeno Jesus a nadsene rikala: "to je Buh, ze?" Potvrdila jsem ji to. Pak se zeptala, co tedy znamena ten nazev knihy, protoze Buh prece zije v nebi. Vysvetlila jsem ji, ze Buh je vsemohouci a mimoradne se zjevil chlapci jmenem Segatashya, ze se ale spise zjevuje Jezisova matka Marie. Xuan pozorne poslouchala, a pak se proste zeptala: "ooo, takze ty jsi se taky setkala s Jezisem?" V srdci jsem se pousmala a rekla, ze to bylo mimoradne setkani se Segatashyou, ze Jezis se nezjevuje porad. Ze to bylo snad vubec prvni setkani po 2000 letech.

Tato jednoducha otazka Xuan me trochu zaskocila, i kdyz mile. Jake by to asi bylo, kdyby se zjevil i mne... tak, jako Segatashyovi, ktery mu diky sve prostote kladl i takove otazky jako napr.: Jezisi, rikas nam, ze mame milovat sve nepratele, i kdyz se zdaji byt dabelsti, plni hrichu a skodi nam. Nevedl vsak sam Buh valku proti Satanovi a neposlal ho do pekla? Rikas nam, ze Satan je nas nejvetsi nepritel a ze proti nemu musime bojovat, proti jeho pokusenim. Mohl bys mi prosim vysvetlit, jak nam na jednu stranu muzes rikat, ze mame milovat sve nepratele, kdyz se na druhou stranu zda byt jasne, ze nenavidis Satana?

Tak toto je pribeh, ktery ma byt jeste objeven: pribeh pohanskeho negramotneho chlapce Segatashyi, ktery pote, co se mu zjevil Jezis, vedl teologicke debaty s predstavenymi cirkve a bylo jasne, ze to, co rika, je zazrak. Bohuzel se i Segatashya stal obeti hrozne genocidy ve Rwande, ktera pozastavila i proces prozkoumavani jeho zjeveni.

Napinava vecere

Prave jsem se vratila z kuchyne, kde jsem se snazila udelat si teplou veceri. K dispozici jsem mela jednu mini vidlicku, jednu mini lzicku, muj maxi kelimek na caj a jeste jeden maly z tenkeho plastu. A jeste mikrovlku a sporak. Sporak jsem mohla rovnou vyskrtnout, kdyz nemam hrnec. Tak mi zbyvala mikrovlnka s variantou cinskych nudli, caje a tajemneho sacku, ve kterem se skryvalo neco instantniho...

Musela jsem postupovat takticky, protoze jsem mohla ohrivat jen jednu vec v mem maxi kelimku. Zacala jsem osvedcenou variantou nudli. Vse ok. Snedeno, umyto.
Pak dosla rada na tajemny sacek, v nemz jsem si myslela, ze bude nejaka instatni kase, protoze jsem ten sacek vzala pobliz musli v nasem snidanovem baru. Podle navodu jsem obsah sacku smichala s vodou a cekala, co se bude v mikrovlnce dit.

Vse melo byt hotovo za minutu, tak jsem cela napjata ocekavala vysledek. Obcas se to ale melo promichat, tak jsem ohrivani v puli prerusila a michala. Kdyz jsem pak olizla mini lzicku, neblaze jsem si pomyslela, ze to jsou asi instatni bilky, protoze to tak chutna i vypada. Navic jsou tu v Americe bilky velkym tematem. Muzete je koupit samostatne ve velkych lahvich apod. Takze jsem si rikala, ze tato cast vecere asi odpadne. Dala jsem tomu ale jeste sanci - zbyvajici pulminutu v mikrovlnce.

Kdyz jsem to vytahla, zadnou chut to nemelo, ale aspon to ztratilo konzistenci bilku. Tak jsem si rikala, ze to vezmu do pokoje, podivam se do slovniku, co jsou to "grits" a jestli to bude neco normalniho, tak do toho nasypu trochu cukru a bude.

Ted uz mam snedenou skoro pulku mini kelimku a docela to s tim cukrem ujde. A navic znam nove slovicko: otruba = grit. Takze uz znam i jmeno meho byvaleho ucitele v anglictine.

No neni nad uceni hrou... nebo varenim.

Me prvni oficialni Dikuvzdani

  Vcera byl ctvrty ctvrtek v listopadu, coz znamena, ze byli vsichni se svymi rodinami a slavili Dikuvzdani.

Ulice Lincolnu byli liduprazdne: 

     

Jen ja jsem stala na ulici a usmevem na tvari cekala... a cekala... 

Na odvoz, ktery me dopravi k me pritelkyni a mentorce Vi. Nastesti jsem se dockala a prijela do krasneho domecku u jezera, kde uz bylo slavnostne prostreno:

A ja jsem byla opet vdecna na vse, co pro me Vi dela. Jsme skvely tym: 

Po bohate veceri, kde samozrejme nechybela kruta nebo krocan (bohuzel to jako neAmericanka jeste nedokazu v tepelne upracovanem stavu rozpoznat) a spousta priloh. Nasledovalo zpivani pisnicek za klavirniho doprovodu a dezert.

Nakonec jsme si samozrejme nezapomneli poridit vzpominkove foto: 

A uplne na zaver jsem rodince rozsirene o dva zname udelala jeste jedno spolecne foto u rodinneho krbu:

Krasne prvni Dikuvzani je za mnou, ted uz se pry staci divat kazdy den na televizi, protoze tam od ted pojedou tradicni vanocni filmy.   

Krevni banka v akci

Protoze mam prazdniny, dovolim si dnes napsat jeste jeden prispevek.

Minuly tyden jsem byla na zajimavem setkani International Association of Business Communicators a nasledne na navsteve zdejsi Krevni banky, kam me vzala ma pritelkyne Joyce.

Na setkani odehravajicim se po vytecnem, prestoze vegetarianskem obede servirovanem na univerzite Adventistu 7.dne jsme se dozvedeli, jak upoutat pozornost ke stanku na veletrhu.

V krevni bance jsem diky Joyce, ktera tam dela reditelku PR, mohla dostat do mist, kam bezni navstevnici nikdy nevkroci. Videla jsem, jak se krev rozdeluje na jednotlive slozky, dozvedela se, jak jsou dulezite krevni desticky  pro pacienty s rakovinou, plasma na popaleniny apod. Joyce, ktera ma chemicke vzdelani, mi vse vysvetlila a sve znalosti problematiky vyuziva k efektivni komunikaci s mistnimi obyvateli, kteri se tak stali pravidelnymi darci krve. Spravna komunikace muze zachranovat lidske zivoty, proto je treba mit na spravnych mistech spravne lidi. A nejen, ze Joyce vsemu perfektne rozumi, ale ma i potrebne nadseni pro svou praci, diky cemuz se tady v Lincolnu nachazi tolik darcu krve, co jsem jeste nikdy nepotkala. Mnoho z mych kamaradu jsou pravidelnymi darci - daruji krev kazdych 6 tydnu.

Velice me to motivovalo se konecne odhodlat a jit darovat krev taky. Budu to ale moci udelat az pristi rok u nas v Ceske Republice, protoze tady jsme ze seznamu darcu kvuli davne nemoci silenych krav vyskrtnuti.

Vrata jidelny se zavrela

Cas tu leti tak rychle, ze je konec listopadu... a tim padem i dalsi prazdniny. Ve ctrvtek je dikuvzdani, a tak zitra zacinaji oficialne prazdniny, ktere potrvaji do konce tydne. Spolecne s prazdninami skolnimi sem dorazili ale i prazdniny od horke cokolady se zmrzlinou (kterou jsem si diky sve vynalezavosti zacala v jidelne pripravovat... nebo to spise svedci o mem pomalejsim uvazovani, kdyz jsem na moznost spojit horkou cokoladu a zmrzlinu prisla az po 3 mesicich? :o) Volno totiz dostali i vsichni zamestnanci jidelen, a tak jsem po vice nez 3 mesicich nasedla opet na autobus a vyrazila na nakup do Walmartu.

Bohuzel jsem vyrazila na autobus, ktery ale nejel, a tak jsem na zastavce cekala 40 minut. Do obchodu jsem ale nastesti dojela a nacerpala trochu vanocni atmosferu, ktera tam byla citit. Koupila jsem par testovin, chleba a mliko a na prazdniny vystarano. Ve ctvrtek jsem totiz pozvana na slavnostni veceri k Viann, me skvele mentorce. V patek pujdu pro zmenu na obed s Msgr. Pleskacem a v nedeli na veceri k me nove pritelkyni Diane a jeji rodine. Hlady tedy rozhodne neumru.

Lincoln se touto dobou hodne vyprazdnil, protoze vetsina studentu odjela domu. Mezimarodni studenti vyjeli na vylety, jako napr. na spolubydlici Narumi, ktera odletela smer Boston a New York. Vyuzivaji kazdou chvilku, protoze uz se to tu pro vetsinu rychle krati. Jsou tu totiz jen na semestr.

Ja si par dni volna uziju po svem. Castecne praci na projektech do skoly, setkanim s prateli, taky se obcas podivam na filmy, ktery jsem si vypujcila v knihovne. Sbirani zazitku si vynahradim na Vanoce, kdy se chystam stravit cely mesic v New Yorku. Castecne jako dobrovolnik u Sestricek zivota, par dni taky na setkani Comunione e Liberazione.

Doufam, ze se mate i vy vsichni moc dobre,
myslim na vas,
Maruska